Eduard Weyr studoval na německé reálce v Mikulandské ulici v Praze. V dětství onemocněl spálou, která zanechala na Weyrovi trvalé následky (trpěl bolestmi hlavy), z toho důvodu pak poslední, šestý, ročník reálky nedokončil. Stejně jako u staršího bratra Emila i u Eduarda vzbudil velký zápal pro matematiku jeho otec František Weyr, který byl profesorem matematiky na zmíněné německé reálce. Matematika patnáctiletého Eduarda natolik zaujala, že začal po střední škole jako host navštěvovat přednášky prvního a druhého ročníku matematiky na německé polytechnice v Praze. Do této doby se datují i jeho první matematická pojednání, která od něj obdržela vídeňská akademie a která je ve svých spisech zveřejnila. Teprve od školního roku 1868-69 se stal řádným posluchačem odboru pro stavbu strojů tehdy ještě dvoujazyčné pražské polytechniky, po rozdělení školy v roce 1869-70 pak posluchačem na českém ústavu, kde se stal pilným studentem F. J. Studničky a J. Šolína. Po dvou letech studia v odboru pro stavbu strojů přestoupil na odbor stavitelství vodní a silniční a v roce 1870 si ke studiu přibral ještě geodézii. Současně byl Eduard Weyr ve školním roce 1871-72, stejně jako v letech předchozích, mimořádným posluchačem pražské univerzity.

Díky svým mimořádným matematickým schopnostem a talentu získal Eduard Weyr celkem snadno státní stipendium a v říjnu 1872 odjel na studijní stáž do Göttingen. V Göttingen hodlal svůj zájem soustředit zejména na přednášky německého matematika A. Clebsche, ten však záhy po jeho příjezdu umírá. Z Göttingen přivezl Weyr svou disertační práci, na základě které získal v roce 1873 titul doktora filozofie. V roce 1873 se nadanému Weyrovi podařilo získat další stipendium, tentokrát odjel za poznáním do Paříže, kde navštěvoval přednášky o teorii funkcí Ch. Hermita a přednášky o infinitesimálním počtu J. A Serreta.

Po návratu do Prahy v létě 1874 a po úspěšné habilitaci na české polytechnice byl Eduard Weyr jmenován soukromým docentem matematiky. Od března 1875 byl pak ještě asistentem na katedře deskriptivní geometrie německé polytechniky u profesora K. Küppera. Koncem roku 1874 přišla nabídka z nové záhřebské univerzity na místo mimořádného profesora matematiky, kterou však Weyr odmítl, i když byla nabídka posléze zopakována tentokrát na řádnou profesuru. Důvodem k odmítnutí bylo místo honorovaného docenta na české polytechnice v Praze, které od školního roku 1875-76 získal.

Mimořádným profesorem české polytechniky se stal Eduard Weyr o rok později - 14. ledna 1876. Rokem 1876 byl jmenován soukromým docentem novější geometrie na pražské univerzitě, kde již rok suploval výuku po odchodu bratra Emila do Vídně. Weyrovo jméno se ve vědeckých kruzích stalo pojmem. Dokazují to i četné nabídky a návrhy světových univerzit, které se snažily získat Weyra pro svou stolici. (V roce 1878 byl navržen na prvním místě za řádného profesora na univerzitě v Innsbrucku, ke jmenování však nakonec nedošlo. A téhož roku odmítl místo na univerzitě v Černivcích (dnešní Ukrajina).) V roce 1881 byl Eduard Weyr jmenován řádným profesorem české techniky. Současně se vzdal docentury na univerzitě, kterou po něm získal L. Kraus.

Dalším důležitým obdobím ve Weyrově vědeckém životě byl rok 1885-86. V zimním semestru 1885-86 odjel do Berlína, aby pronikl do teorií budovaných K. Weierstrassem. Nakonec však navštěvaval pouze přednášky L. Kroneckera a I. L. Fuchse, protože K. Weierstrass v době jeho pobytu nepřednášel.

V roce 1890 pochoval oba své rodiče a další nemalou změnou v osobním životě byl sňatek s Leopoldinou Pazderníkovou, která však po pěti letech zemřela. Proto se v roce 1897 oženil podruhé s Terezií Teigeovou.
Téhož roku odmítl nabídku z Vídně na místo profesora na tamější univerzitě a pokoušel se přejít na českou univerzitu. Přestože k jeho jmenování na univerzitě nedošlo, nastoupil tam Weyr jako suplující profesor. Od školního roku 1891-92 přednášel jak na technice, tak na univerzitě, a jeho přednášky z geometrie na univerzitě doplňovaly základní kurz matematiky vedený Studničkou.

Ve školním roce 1896-97 byl Weyr přednostou odboru inženýrského stavitelství. V roce 1898-99 stál již potřetí v čele odboru pro technickou chemii (poprvé v roce 1882-83, podruhé v roce 1886-87) a roku 1888-89 byl podruhé zvolen přednostou za odbor pozemního stavitelství (poprvé v roce 1881-82). Se stejnou četností, tedy dvakrát, užíval i nejvyšší akademické hodnosti na technice, titul rektora (1884-85 a 1890-91).

1. října 1903 měl být Eduard Weyr konečně jmenován řádným profesorem na české univerzitě v Praze. Radost mu však kalily zdravotní problémy, se kterými se od roku 1901 potýkal a které se stupňovaly. Jisté zlepšení zdravotního stavu mu na jaře roku 1903 umožnilo vrátit se do práce a v červnu se zúčastnit coby zkušební komisař zkoušek kandidátů profesury. 16. června ještě vypracoval posudek o vědecké činnosti K. Petra a 22. července ho stihl záchvat mrtvice, kterému o den později podlehl. K jeho jmenování řádným profesorem už tedy nedošlo.

Eduard Weyr byl aktivním členem mnoha spolků, pro které znamenala jeho smrt velkou ztrátu. Byl jeden z prvních členů Jednoty českých matematiků, od roku 1884 pak jejím čestným členem. Roku 1876 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, na členství řádné čekal do roku 1892. V roce 1878 se stal dopisujícím členem francouzské Société des sciences physiques et naturelles de Bordeaux. Českou akademií byl přijat za mimořádného člena roku 1890, řádným členem se stal rok poté. V letech 1896 a 1897 se stal postupně dopisujícím členem Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu a řádným členem matematické společnosti v Moskvě.

Publikační činnost Eduarda Weyra je bohatá a čítá necelou stovku prací. V roce 1871 vydal společně se svým starším bratrem Emilem Weyrem první českou knihu o projektivní geometrii s názvem Theorie promítavých útvarů prvořadých. Šlo o první díl učebnice Základové vyšší geometrie, jejíž druhý díl vyšel v roce 1874 s názvem Theorie křivek stupně druhého. Mezitím ovšem absolvoval Eduard Weyr studijní pobyty Göttingen, kde v roce 1873 zpracoval disertační práci Über algebraische Raumcurven. Třetí díl učebnice Základové vyšší geometrie, s názvem O přímočarých plochách druhého stupně a o vztahu kollineárném a reciprokém vyšel čtyři roky po druhém dílu, tj. v roce 1878. V roce 1891 publikoval další ze svých spisů O theorii ploch. V roce 1901 pak vyšla ještě Weyrova učebnice Počet differenciálný.
 

Literatura:

1. Bečvář, J.: Eduard Weyr 1852-1903. Prometheus. Praha 1995.

2. Petr, K.: O životě a činnosti Eduarda Weyra. Časopis pro pěstování matematiky a fysiky. 34 (1905), 457-516.
 

Autor: Jaroslav Folta, Pavel Šišma